Pan výpravčí v zářivě bílé uniformě vyndal z malého stojanu čtyři obdélníkové jízdenky a na ruční razičce každou z nich označil. „400 rupií prosím“. S překvapením jsem zaplatil v přepočtu 80 korun. Ano, právě jsme zaplatili 20 korun za sedmihodinovou jízdu po jedné z nejkrásnějších tratí na světě. Ella – Nanuoiya.

Během příjezdu vlaku do stanice si výpravčí se strojvedoucím předali zabezpečovací zámky, které se u nás používali za první republiky. Náš vlak vypadá takto:

A scenérie vypadají takto:

Ubytovaní máme v bývalém koloniálním centru ceylonských čajových plantáží Nuwara Elliyi, kam se právě vracíme a já si promítám dnešní den.

Brzy ráno jsme se vydali autobusem do Elly. Hned po prvních pár kilometrech strávených na předních sedadlech autobusu jsme si opět uvědomili, kdo je pánem Srí Lanských silnic: řidič autobusu. Aby měla jízda správnou dynamiku, hraje do rytmu velmi hlasitá a rychlá sinhálská hudba z reproduktorů umístěných nad hlavami cestujících. Řidič v pravidelných intervalech vyplivuje červené sliny betelu, což je povzbuzující směs listů betelu, ořechu Areca, tabáku a vápna. Žvýkáním dochází k uvolňování látek, včetně nikotinu, které povzbuzují organizmus. Potom také samotná cesta s řidičem žvýkajícím betel je o poznání „zajímavější“...

V Elle jsme se šli podívat na Small Adam´s peak. Tento kopec má krásný výhled na čajem poseté svahy, klikatící se silnice a v neposlední řadě na vodopády rozmístěné různě v krajině. Ty se mohou stát cílem kratší i delší procházky, po níž v horkých letních dnech každý ocení svlažení v osvěžující vodě. Mé vzpomínky ovšem pomalu mizí, protože náš vlak právě zastavuje ve stanici Nanuoya, odkud si zamlouváme taxi do našeho ubytování v Nuwara Eliyi.