Výšková nemoc

Co se to s Vaším tělem vůbec děje?

Představte si, že vaše tělo je jako motor starého, poctivého expedičního auta. Když jedete po rovině podél pobřeží, vzduchu a kyslíku je všude dost, motor si jen tak tiše přede a vy ani nevnímáte, jak snadno všechno funguje. Jenže pak začnete stoupat serpentinami nahoru, do průsmyků Himálaje nebo na náhorní plošiny v Andách. Vzduch začne řídnout. Tlak klesá. S každým dalším výškovým metrem dostává váš motor do karburátoru méně a méně kyslíku. Pokud na plyn šlápnete příliš zhurta, motor se začne dusit, škytat a nakonec může úplně vypovědět službu.

A přesně o tom je správná aklimatizace. Není to projev slabosti nebo nedostatečné kondice. Je to umění dát svému vnitřnímu motoru čas, aby si přenastavil směs paliva a vzduchu a naučil se efektivně pracovat i s tím málem, co ve výškách má k dispozici.

Podívejme se společně na to, co se ve vašem těle tam nahoře vlastně děje, jak včas rozpoznat varovné signály a jak krok za krokem projít aklimatizačním procesem bezpečně, v klidu a s respektem k sobě i k horám.

Neviditelný protivník:

Co je to výšková nemoc a proč vzniká?

Mnoho lidí si myslí, že s rostoucí nadmořskou výškou klesá procentuální podíl kyslíku ve vzduchu. Chemicky tomu tak není – podíl kyslíku zůstává stále stejný, kolem 21 %. Problémem je však atmosférický tlak. Čím výše jste, tím jsou molekuly vzduchu (a s nimi i kyslíku) dál od sebe. Říkáme, že vzduch je „řídký“. V praxi to znamená, že s každým nadechnutím dostanete do plic mnohem méně kyslíku, než na kolik je vaše tělo zvyklé z nižších nadmořských výšek.

První reakce těla na tento stav je přirozená: začnete dýchat rychleji a hlouběji a váš tep se zrychlí, aby se kyslík dostal k buňkám co nejrychleji. Pokud ale stoupáte příliš rychle, tělo nestíhá kompenzovat tento deficit. V tu chvíli se začne hlásit o slovo akutní horská nemoc (AHN), v angličtině známá jako Acute Mountain Sickness (AMS).

Výšková nemoc je vlastně velmi upřímný rozhovor vašeho těla s vámi. Nezačíná hned dramaticky. Nejprve vám jen jemně poklepe na rameno. Pokud tyto signály ignorujete, začne křičet.

Jak se správně aklimatizovat: Zlatá pravidla bezpečného výstupu

Aklimatizace není o tom, jak moc jste trénovaní nebo kolikrát týdně chodíte do posilovny. Často se stává, že maratonci a lidé ve skvělé fyzické kondici podlehnou výškové nemoci dříve než ti, kteří jdou pomalu a rozvážně. Hory totiž neodměňují rychlost, ale pokoru a trpělivost.

Osvědčený postup:

1. Zlaté horolezecké pravidlo: „Vystupuj vysoko, spi nízko“

Tohle je absolutní základ každé úspěšné aklimatizace ve velkých výškách. V praxi to znamená, že během dne můžete vystoupat do vyšší nadmořské výšky (například v rámci denní etapy nebo odpoledního aklimatizačního výšlapu), ale na noc se vrátíte o kousek níže, abyste spali v bezpečné zóně.

Příklad: Pokud spíte v táboře ve výšce 3 500 metrů, odpoledne si udělejte lehkou procházku do 3 800 metrů, pobuďte tam hodinu, dejte si čaj a pak se vraťte spát zpět do 3 500 metrů. Vaše tělo dostane silný stimul k tvorbě červených krvinek (díky pobytu nahoře), ale v noci si odpočine v prostředí s vyšším tlakem vzduchu.

2. Dodržujte limit pro denní převýšení

Nad hranicí 3 000 metrů byste neměli posouvat výšku, kde spíte o více než 300 až 500 metrů za den. I když se cítíte skvěle a máte spoustu energie, nespěchejte. Krajina vás může lákat jít dál, ale vaše krevní řečiště potřebuje čas na adaptaci. Každých 1 000 nastoupaných metrů (přibližně každé 3 dny) si naplánujte rest day – tedy den odpočinku, kdy zůstanete spát na stejném místě druhý den po sobě.

3. Neuvěřitelně pomalé tempo (Pole, pole!)

V Himálaji uslyšíte od místních šerpů neustále dokola dvě slova: „Bistarey, bistarey“ (pomalu, pomalu). V Africe vám v Ugandě budou opakovat „Pole, pole“. To není líné tempo, to je životní styl, který vám zachrání krk.

Při chůzi do kopce ve výškách byste měli jít tak pomalu, abyste byli schopni bez zadýchání mluvit v celých větách. Pokud lapáte po dechu po každých pěti krocích, jdete příliš rychle. Vaše kroky by měly být krátké, rytmické a plynulé.